Jan 8,12  Matouš 5,14  Jan 12,35

Nadšení to je to co potřebujeme. Hořet, nepodléhat každodenní rutině, všednosti, fádnosti a stereotypu, trvale udržovat žár lásky ve vztazích k Bohu, k lidem a ke všemu, co děláme. Nemusí jít jen o křesťanský, ale i docela obyčejný lidský a občanský zápal, nadšení ve službě druhým, elán v misijních aktivitách, ochota a schopnost obětovat se, jít nevyšlapanou cestou, to je, oč tu jde. Co oslovuje, inspiruje, co dává životu chuť, barevnost, a vlastně potvrzuje smysl lidské existence. Protože kde se ztratila vášeň, kde chybí horlivost, člověk nebude spokojen. Buď ji bude hledat kdekoliv, anebo usoužen žízní po životě, únavou a ztrátou motivace, vyhasne a dohoří jako svíčka nebo doutnající knot bez jediné jiskry.

Pár příkladů působivého nadšení:
   Píseň „Kde domov můj“ provází každý úspěch našich sportovců. Ať už se jedná o úspěchy na domácích soutěžích, tak především mezinárodní úspěchy vyvolávají v každém z nás hrdost a pocity vlastenectví. Ale zatím se nic nevyrovnalo tomu, když s pravou rukou na srdci zpívali hokejisté národní hymnu v Naganu a potom ještě diváci na Staroměstském náměstí, k tomu ještě přidali „We are the champions“.
   Sametová revoluce 26.11.1989, kdy přišly davy občanů na Letnou v Praze, kde vydrželi stát v chladu a skandovat v euforii pozitivní hesla. Kdy se dokázali sjednotit a zapálit pro danou věc.

Strhující nadšení, to je to co potřebujeme. Hořet a nevyhořet, nepodlehnout rutině, všednosti, fádnosti a stereotypu, trvale udržovat žár lásky. Teď možná čekáte, abych vám vysvětlil, čeho se má tedy správné nadšení týkat?  Anebo že trvalý entusiasmus ve skutečnosti nefunguje? Trvale hořet pro věc a nevyhořet nelze. Všichni máme zkušenosti, že nadšení střídá smutek, po vypětí následuje ochabnutí, a že se nedá trvale žít v neustálé zamilovanosti, protože ztráta hormonu zvaného fenylethylamin je biologická nutnost, a proto nelze neustále prožívat a stupňovat euforii – prostě by to naše těla nevydržela. Stejně je tomu u drogově závislých. Nemohou donekonečna zvyšovat svoji dávku – touha po euforii je nakonec může zabít.

Jako lidé máme jen omezenou schopnost vydržet stres, ať už pozitivní, nebo negativní. Tak to s tím nadšením nepřehánějme. Raději se smiřme s tím, že život je všední, obyčejný. Vždyť i v řádu stvoření a zákonitosti Boží spásy je dáno šest dní v potu tváře zajišťovat obživu, ne?

Možná namítnete, a co ten sedmý den? Den odpočinku, den uctívání a slavení.  A to je důvod proč se vrátit zpět k horlivosti a strhujícímu nadšení. Protože křesťanství bez dlouhodobého nadšení přestává oslovovat nejen samotné křesťany, ale i naše bližní mimo církev. Potom se nemůžeme divit, že i my věřící v Ježíše, kompenzujeme potřebu euforie někde jinde. Není se co divit, že jsou naši spoluobčané více strhávání davem a atmosférou různých sportovních událostí a happeningů. Proto nás chci povzbudit, abychom se „zapalovali“ jeden od druhého. Myslím tedy duchovně. Ne že se budeme podpalovat.
Ga 4,15