Mám rád příběhy. Rád je poslouchám nebo se na ně dívám když, je to film. Nejlepší jsou ovšem ty, co zažila nějaká osoba na vlastní kůži a vypráví mi je a já můžu poslouchat. K čemu by nám ale byly příběhy lidí? Úplně ty nejlepší jsou, když mi někdo vypráví, co neuvěřitelného zažil s Ježíšem na vlastní kůži. To mě povzbuzuje. A nemusí to být ohromující věci. Kolikrát mě povzbudí i maličkost.

Bible je plná příběhů. Někdy máme pocit (teda my co jsme sborové děti), že je známe a už nás nemohou překvapit. Nebo si myslíme, že je známe dokonale. Ale každý příběh nás osloví v určitých životních situacích jinak. A když se na něj podíváme s odstupem času, vidíme v něm něco nového (dalšího) čeho jsme si předtím nevšimli.
V každém příběhu se objevují kladní hrdinové a záporáci, hezká děvčata a pro holky zase hezcí kluci a mnoho dalších osob, ke kterým vzhlížíme. Stávají se našimi vzory a idoly.
A jeden z mích oblíbených příběhů v Bibli je o Davidovi. A nejvíc se mi líbí ta část, kdy David jde a sejme Goliáše. Uvědomuju si na tom, že každý věřící má takového svého Goliáše, kterého musí přemoci. V dnešní době je moderní psát si vize a seznamy toho čeho chceme v životě dosáhnout. Tak jednou položkou na seznamu může být porazit Goliáše.
Co to je Goliáš? Je to brouk, který žije…ne :) Je to překážka, která nám nedovoluje se přiblížit k Bohu. Většinou se jedná o hřích. Protože pokud jsme věřící tak poznáváme, kde selháváme. Co je tím hříchem. A pokud nejsme tak je to samo o sobě to, že nevěříme v Boha. Nevím jak vám, ale teď jak jsem to napsal tak mi připadá, že nevěřící má výhodu. Protože mi jako věřící si uvědomujeme, v čem zklamáváme Boha. A trápí nás to. Nevěřícímu je to prostě jedno. Ale jak praví jedno pravidlo: „Neznalost neomlouvá“.
Povzbuzení pro nás věřící. Nejsme na to sami. Máme jeden druhého. Máme Ježíše.