Jak slyším slovo sbírka napadne mne obraz. Studenti stojící u metra s košíkem a se slovy přispějte na pejsky. Nebo přispějte na koně. Jiným obrazem by mohla být scéna z filmu Cesta do Ameriky, kdy při uzdravování se vybírají peníze do košíku a jistý stařík si to splete s košem na odpad a vhodí tam kuřecí kost.
Co to skutečně znamená pro nás křesťany? Bereme to jako povinnost? Jsme ochotni se rozdat?

V Bibli ve SZ dal Hospodin pokyny Izraelcům. 3. Moj. 27,30. Mluví se tam o úrodě. Sice většina z nás nejsme zemědělci a nosit dýně nebo brambory by nebylo úplně to pravé. Žijeme jiným způsobem života a i od toho se odvíjejí naše možnosti. 
Téma sbírky (desátků) jsou pro mne aktuální. S tím jak stát přestane postupně přispívat církvím, se musíme naučit pravidelně přispívat. Jsou to peníze potřebné pro chod sboru. Bez nich to nepůjde. Ale jedná se skutečně o desátý díl? Je důležité dávat s otevřeným srdcem. Ne s tím, že za to něco požaduji. Ale s vděčností, že mám z čeho dát. Když posílám peníze na účet sboru, uvědomuji si, jakou mám výsadu. Já mám dostatek. Děkuji Bohu.
Kolik tedy dávat? Nemyslím si, že to musí být přesně desátý díl. I když je to pro nás vodítkem kolik dát. Dávat podle svých možností. A hned jak mám ty peníze. Ne až na konci měsíce. Počkám jak vyjdu a pak dám co zbude. To ne. Boží království je na prvním místě.
A nemusí to být jen peníze. Může to být čas daný pro práci na Božím díle. Poskytnutí věcných darů za který si nic nevezmu (papír do tiskárny, káva, hudební nástroj apod. Ruce ochotné pomoci při práci na sboru (něco opravím). A našli by se určitě další věci.
Pamatujme, že nedáváme lidem ale Bohu.